Vietnam, 3 měsíce, 5000 Km a Honda Detech 125ccm
Část první : Sever
Na imigračním v Hanoi jsem měl pocit, že pracovníci bylo snad v popisu jejich práce být nonstop protivní, arogantní a úsměv je něco, co bylo zapovězeno. Neztrácel jsem dobrou náladu a každého pracovníka jsem pěkně pozdravil SinČao a usmíval jsem se. Po hodině jsem měl tří měsíční vízum nalepené v pase a mohl jsem pokračovat k poslednímu oknu ke kontrole pasu a víza. Opět s úsměvem zdravím, opět je mi odpovědí kamenná tvař, až do chvíle, kdy se úředník podíval do pasu, pak hned na mne a zpět do pasu a zopakoval to asi pětkrát. A v jeho tváři jsem viděl potlačovaný záchvat smíchu, který se snažil rychle schovat. Taky jsem se začal smát. Dostal jsem razítko a pustil mě dál. Pro upřesnění situace, na fotce v pasu mám delší ulízané vlasy a pohled dementa a teď si z Thajska vezu pod nosem knír jak Fredy Mercury a pod pravým okem pinkla z jedné divoké thajské noci. :D
Každopádně mi tahle situace vykouzlila úsměv na tváři a dokázala, že to byla opravdu jen póza, kterou tam museli všichni hrát a ve skutečnosti to mohli být milí lidé .
Taxíky na letišti stojí opět ranec (600 Kč) a autobus do centra 30 Kč. To už je pořádný rozdíl. Jedinou výhodou taxíku je, že vás zavezou přímo na hostel a mne se tak opět stalo, že byla půlnoc a já stál uprostřed města bez funkční GPS. Ale už to nebyla Čína a tak jsem po půl hodině Hanoi Centre Hostel našel. Za necelou stovku zde dostanete postel v dormu se závěsem pro pocit soukromí a s vlastní zásuvkou na dobití elektroniky. Snídaně formou bufetu a každý den v 7 večer se narazí malá bečka s gratis pivem. Za necelých sto korun dobrý, ne?
Hanoi žije v noci stejně jako za dne, všude je spousta lidí, vůně jídla a milion motorek. Doprava je ještě šílenější než v Nepálu. Semafory se vůbec neřeší každý se nacpe tam, kde je zrovna místo, ať je to třeba v protisměru. Přejít silnici se na první pohled může zdát jako nadlidský úkol. Fígl je vtom, jít prostě jen rovně a nikdy neudělat krok zpět. Motorkáři s tím počítají a snaží se vás objíždět za zády. Krok zpět je nejrychlejší cesta do nemocnice.
Hanoi a život v ní je neskutečně fotogenický.
Nejvíc mne bavily, malé dětské stoličky v ulicích, které slouží jako zahrádky u nás. Na výšku měly maximálně 20 cm a používali je všichni.
Člověk si na ně rychle zvykl. Mělo to taky svůj praktický účel. Některé restaurace se se svými stolečky roztahovaly až za svůj prostor. V jedné takové jsem nevědomky seděl a z ničeho nic z dálky mladý Vietnamec něco hulákal a v tom vyběhli dva zaměstnanci a rychlostí blesku posbírali všechny stoličky a schovali je. Do 30 sekund zpoza rohu vyšla policejní hlídka. Když se ztratila z dohledu byli stoličky zase na svým nelegálním místě.
Každý večer jsem si pak chodil sednout na ulici dát bagetu (banh-mi) a pivko. Pozorovat život na ulicích. Bagety se dostali do Vietnamu při kolonizaci Francií společně s latinkou a křesťanstvím. Přidal bych ještě žabí stehýnka, ale mám pocit, že ve Vietnamu se jí vše, co se hýbe - odjakživa.
Na další den jsem byl domluvený na pivo s Pavlem a jeho přítelkyni Adél. Jejich cesta byla dost podobná té moji. Taky už byli půl roku v Asii, taky začínali v Nepálu a taky mířili na Nový Zéland. Blog s jejich cestou: www.vsechnyritesveta.cz. Vybrali jsme si jednu z mnoha Bia Hanoi pivnic v centru města. Pivo bylo parádně ledové, pije se ve třetinkách a hlavně bylo čepované! Cena byla směšná asi 10 korun, což není v Asii obvyklé většinou se pohybuje cena kolem 3 USD a jen v lahvi. Kopli jsme do sebe dobrých 8 třetinek jak nic a pokračovali na Beer Street. Kde jsme cíleně šli najít bar s Happy ballons. Veselé balonky nejsou nic míň než balón nafouklý rajským plynem. Po inhalování se dostaví stav kdy, se zdeformuje celá místnost před vámi a dostanete nekontrolovatelný záchvat smíchu. Balonku jsme nakonec zfoukali každy asi pět.
Další den mne ráno probudila opice skákající po posteli a soubor malých pištících myší. Zatím jedna z největších kocovin, kterou jsem si na svých cestách pořídil. A to mne ten den čekala koupě motorky.
Pavel si nakonec koupi rozmyslel a půjčil si poloautomatického skutra a vyrazili na svou cestu po severu. Já s majitelem obchodu vyrazil do skladu motorek na druhé straně města. Jakmile jsme se vyprostili z úzkých uliček starého města dostali se na hlavní silnici, která připomínala 10-pruhový chaos. Každý se snažil jen dostat trochu dopředu a nikdo se o nikoho nezajímal. Všichni přes sebe troubí a najíždějí do protisměru. Naprostá anarchie. Hlavou se mi honí jediné: "Jak mám v tomhle marasu řídit motorku?!" a ještě k tomu v manuálu. Zrodila se mi myšlenka, že si nechám motorku dovézt k hostelu a ráno se budu snažit dostat z města co nejdříve, abych se vyhnul provozu. Ve skladu bylo asi 70 motorek. Šefík si zapálil cigáro a úplně na mne sral. Prý jsem si měl vybrat. No dobře, ty kokote. Já se v tom tak vyznal. Chodil jsem kolem motorek, jak péro a snažil se předstírat, že tomu, alespoň trochu rozumím. Nakonec se zastavím u třech motorek s cenovkami 280$, 350$ a 500 $. Honda Win Detech 125cc z roku 2016, i když vypadala jako by byla spíše vyrobena v roce 1980. "New One!, Good one!" Vyzkoušel jsem. Jal jsem se projet po ulici. Řazení, jednička, dvojka, brzda, plyn kua, spojka nevím, co mačkat dřív. Projedu ulici pětkrát, motorka mi chcípne desetkrát. "Ok, I will take it."řekl jsem a dodal, že si ji druhý den vyzvednu na prodejně. A týpek "No no ! Now!" Zavelel Jedem, bude to pro tebe nejlepší lekce. Fuuuuu! No dobře, byl jsem nervózní a u zadku se mi lepilo, ale byl to vzrušující pocit. Maximálně se nebourám, no. Jsem si pomyslel a vyjel. Celou cestu jsem se držel šéfika jak klíště a nepřemýšlel, jinak bych se asi zbláznil. Šéfik prostě na hlavní ulici najel skrz do protisměru. Kdybych ho nenásledoval tutově ho ztratím. Vjel jsem za ním a ani nevím jak, ale zázrakem jsem vyjel na druhé straně bez problému. Něco ten šílený vietnamský chaos do sebe měl a nějak to zkrátka fungovalo. Zaparkoval jsem a v mžiku jsem si skočil na jedno orosené uklidnit se, jak se mi klepali ruce. Před odjezdem jsem nakoupil poslední nezbytné věci jako motobrašny, celtu a pláštěnku.
Moje GPS mne celou dobu vedla nejkratší cestou ven z města přes dálnici a to se mě stalo osudným. Na dálnici nemají motorky, co dělat a ja musel hledat cestičky, jak se dostat z města. Povedlo se mi to, až po hodině a půl. Jakmile jsem opustil město a dostal se na venkov, už se mi řídilo jedna báseň. Ještě jsem nejedl a už bylo kolem druhé odpoledne a žaludek kňučel, čím dál hlasitěji. Zastavil jsem u místa, kde bych mohl dostat něco k snědku. Než jsem stačil slézt z motorky, už na mne mávali místní od stolu. Přišel jsem, pozdravil a už měl nalito. Chlazené pivko nikdy neodmítnu. Připili jsme si a jeden zaťukal na sklenici jako signál, že se pije na EX. MOT HAI BA! BO! Dolito jsem měl hned v zápětí. Anglicky neuměl nikdo, takže pomohli nohy, ruce. "Hanoi to Yen Bai."" Aaaa, ok, ok, MOT HAI BA BO!. Opět okamžitě dolito A Mot HAI BA FUCK, co to je? Soutěž, kdo se ožere v co nejkratším čase? Jsem tady 5 minut mam v sobě 3. pivo a chtějí mi lít další. Zvedám se a doslova odskákal na motorku a ujížděl pryč v pěkně podnapilém stavu. Najíst se mi nepodařilo, ale už mne to alespoň tak netrápilo a v dobré náladě jsem pokračoval.
Ubytování se mi povedlo zajisti v jednom z hostelů který vlastnil evropský kluk s jeho vietnamskou přítelkyní a na pokoji jsem si s jedním amíkem prohodili tipy na výlety. Měl jsem fakt hlad, ale přijel jsem pozdě a ve Vietnamu už jídlo v podvečerních hodinách neseženete, takže jsem si dal jen jahodový šejk a šel spát. Ráno jsem vyjel směr Mu cang chai a u cesty mi zavoněla kukuřice, kterou si tam na ohni dělali místní a u 2 kukuřice jsem si všiml Pavla s Adél, kteří opodál fotili, přidal jsem se k nim a pokračoval s nimi, ale po cestě jsem špatně odbočil a nemohl je najít. Domluvy po telefonu nepomáhaly a v podvečer kdy už jsem byl fakt nervózní, jsem to místo konečně našel. někde in the middle of nowhere, 5 km mimo civilizaci. Ale dorazil jsem tam a už mě čekalo jídlo od místních i vychlazené pivo s Pavlem. Bydleli jsme přímo s místníma nad rýžovými poli v domech na kůlech a nechyběla ani happy water - rýžová pálenka. Moje dobrá nálada byla zpět. Vedle byl francouzský pár a po francouzsku tomu po nocích pěkně dávali .. Stěny tam byly fakt tenké, takže jsem slyšel každé wiii. Ráno mě vzbudilo techno pouštějíc si soused, ta písnička mě pak pronásledovala celý Vietnam, dokonce mám pocit, že jinou ani neznají. Vietnam je rozhodně zemí vycházejícího slunce, protože i děti tady chodí do školy s prvními rozbřesky, okolo 5 hodiny ráno a tak se k technu pravidelně přidával i jásot malých školáků. Byl čas vyrazit do SAPY, nejslavnější místo ve Vietnamu, takový ten turistický ráj se všemi těmi hotelovými komplexy a komercí. Lákají na něj všechny cestovky. Po cestě jsme ale omylem narazili na Mu cang chai, město obklopené rýžovými terasami. Náhodou jsme u města odbočili a vyrazili do kopce, hned u cesty se nás dva mladí ptali, jestli nepotřebujeme řetězy. Ne, na co? No za chvíli jsme pochopili, potom co se má prdel a taky ruka, koleno a hlava nesčetněkrát potkali s blátivou zemí. Nahoře byl jen stánek, jak složený z lešení a plachty. Pár tam měl malý obchůdek s ledničkou a mrazákem připojenými na generátor a vzadu malou komůrku s dvěma postelemi a věcmi k žití. Vypili jsme jim všechna piva a nechali nás přespat. Ten ranní výhled na Rapsberry hill byl 100x lepší než z katalogů.. Místo bylo totiž až podezřele podobné tomu z katalogů cestovních agentur s popiskem Sapa… Tak totiž cestovky prezentují turistům Rapsberry hill - jako SAPU, ač je samotná SAPA od Rapsberry hill vzdálená přes 200 km a s největší pravděpodobností ho většina turistů přijíždějících do Sapy ani neuvidí. Ráno jsme měli všichni společnou snídani - typickou - rýže, špenátová omeleta, trošku vývaru, nějaká zelenina a pár kousků ryby, které jsem já vynechal a každé sousto se zapíjelo happy water. Po snídani navllíkli Pavla s Adel do jejich místního oblečení, tak jsem měl možnost je párkrát blýsknout. Cesta dolů byla ještě horší než nahoru. Byl to teprve můj druhý den na motorce a tak jsem ještě neměl plně zkoordinovány ruce s nohama a při asi 58. přeletu přes řídítka jsem přišel i o páčku na spojku, naštěstí mi je za směšných 50 Kč vyměnili ve vedlejší vesnici. Největší etnickou skupinou žijící tam byli hmongové, ty jsem potkával i v Číně, Thajsku i Laosu. To jen tak na okraj. .
Pokračovali jsme směr Lai Chau, větším městě na severu, které obklopují krásné hory. Samotné město je však plné soch komunistických vůdců a ač je to skoro město duchů, proudí jím s nadsázkou snad 10 silničních pruhů. Zkrátka nezvykle vysoký počet pruhů, na tak zaostálou oblast. Přespali jsme tady v hostelu na okraji města a další den byl v plánu přesun do Sapy, ráno jsme projeli okolí města a opět narazili na zajímavosti, které se jen tak v turistických oblastech nestávají. Lidé tam nebyli zvyklí na turisty, měli černočervené zuby ze žvýkání betelových oříšků a foťák byl jejich hlavní nepřítel. Na první pohled však byli všichni spokojení. Ještě aby ne, když celý život žvýkají od rána do večera jednu z nejrozšířejnějších drog na světě. Žvýkat betel je tam velice rozšířené, někteří si zuby uměle dobarvují do černa pryskyřicí z mšic. Černé zuby jsou totiž považovány za krásné. Jedná se tak o jedno z posledních míst na světě, kde se uměle černění zubů žen stále děje. A jelikož jsou ve Vietnamu všichni lidé strašně usměvaví, než stihnete pořádně zaostřit máte pocit, že snad v puse žádné zuby nemají. :D Viděl jsem tam i lidi s vypáleným červeným kolečkem na čele, které bylo od nahřátého buvolího rohu za účelem zahnat bolení hlavy.. Etnické skupiny se ve Vietnamu rozdělují podle barev oděvu, který nosí, když jsem projížděl oblastí červených dao, měl jsem pocit, že projíždím santovou vesničkou! :D Všechny ženy měly na hlavách červené šátky s bílým lemováním.