Čína
Vůbec nebylo lehké vybrat kam se z Nepálu do Číny vydat jako první. Víza jsem dostal jen na měsíc a seznam míst, které jsem chtěl navštívit, byl příliš dlouhý. Jeho splnění by vyžadovalo přelet každé 3 dny. Tak jsem zvolil cestu nejmenšího odporu - nejlevnější letenku z Kathmandu a to do Kumningu, hlavního města provincie Yunnan.
Po chaotickém Nepálu byla čistá a organizovaná Čína příjemná změna. Jediným problémem byla komunikace. Drtivá většina číňanů nejen že neumí anglicky, mnohdy ani slovo, ale oni neznají ani latinku. Ač je to logické, vůbec mě to při plánování nenapadlo a mnohokrát za cestu mi to pěkně zkomplikovalo den.
Na letiště v Kunmingu jsem dorazil okolo jedenácté hodiny večerní, našel si autobus do centra, kde jsem měl zarezervovaný hostel na první 3 dny a v mobilu napsanou adresu a název. Jenže mi mobil nefungoval. V Číně je totiž blokovaný internet. Nezeptáte se strýčka Googla kudy kam, neprojedete příspěvky známých na sociálních sítích a ani si nepustíte hudbu na YouTube. Tak jsem tam před půlnocí stál uprostřed města, které jsem neznal, bez funkčního mobilu a v latince napsaném název hotelu.
Všiml si mě projíždějící pán na skútru, ale tak jak on kroutil hlavou nad mou latinkou, já kroutil hlavou na jeho čínské znaky. Po chvíli už tam s námi stáli další tři chlápci a nakonec se jim podařilo vyluštit adresu a ještě mě tam ochotně za 20 juanů odvezli na svém skútru. To byl taky docela challange, přes mou 80litrovou krosnu, kterou si umístil před sebe, skoro nedosáhl na řídítka.
Od této chvíle jsem byl náležitě poučen a fotil si vždy i čínské názvy.
Kunming se jinak nazývá Městem věčného jara, díky klimatickým podmínkám, kdy téměř po celý rok kvetou rostliny.
Strávil jsem tady tři dny a navštívil zajímavé místa v okolí. Za zmínku stojí Shilin - Zkamenělý “les”, který býval mořským dnem a doteď tam žijí lidé z etnika Yi.
Naplánoval jsem si trasu do Chengdu, hlavního města provincie Sečuán. Trasa vedla kolem hranic s Tibetem přes malebné město Dali s krásným historickým centrem. Dál přes Lijiang s rovněž s krásným historickým, ale bohužel hodně turistickým centrem.
Do svých plánů jsem zahrnul i Soutěsku Skákajícího tygra, o které jsem toho hodně přečetl, ale k mé smůle ji kvůli bezpečnosti uzavřeli. Jen si to představte, velmi úzká cestička a pod nohama kilometrový spád do údolí. Ty výhledy na okolní hory, jejichž vrcholky se tyčí až do závratných 3 600 metrů, by stály za to.
Na hostelu jsem se seznámil s Li, mladou číňankou, která uměla perfektně anglicky a měla stejný plán jako já! Slovo dalo slovo a na druhý den už jsme spolu vyráželi směrem k uzavřené Soutěsce Skákajícího tygra a doufali, že se tam přeci jen dostaneme. Soutěska je dlouhá přes 30 kilometrů a v její blízkosti nabízí místní často ubytování. Jednoho takového se nám podařilo najít v restauraci u vstupu do soutěsky. Za 100 juanů nás dostal přes policejní kontrolu a na začátek treku.
Na druhý den nás čekal 30km trek s plnou 23kg krosnou. Trek byl náročný, ale rozhodně stál za to! Před koncem treku, jsme narazili na obydlí, kde jsme se najedli a domluvili se s dalším místním, aby nás ze soutěsky vyvedl ven. Usoudil jsem, že 100 juanů je tam pravděpodobně jednotná cena a místní jsou na turisty zvyklí.
Za bránou jsme se s Li rozloučili, měla opačnou cestu. Mě se v 11 večer podařilo chytit autobus do města Deqen neboli Shangri-La.
Shangri-La
Město Deqen, je známé jako vstupní brána do Tibetu a nachází se v provincii Yunnan. Pro turisty je taky známé jako Shangri-La. Ve městě jsem strávil pár skvělých dní. Navštívil jsem hodně chrámů, největší z nich byl Sumtseling Monastery - tibetský chrám postavený v 17. století. Za zmínku určitě stojí i obří modlitební kolo z bronzu vysoké 21 metrů a vážící 60 tun.
Objednání jídla bylo každodenním bojem! Měl jsem sice napsané různé slovíčka a převážně mi šlo hlavně o to, dostat vegetariánské jídlo, ale někdy to byla fakt výzva. Dostal jsem chuť na nudlovou polévku s hříbky, kterou už jsem v Číně jednou zkoušel. Vytáhl jsem deníček se slovíčkama a snažil se vysvětlit, co chci. Bezúspěšně. Číšníkův vyděšený výraz jasně napovídal, že mi absolutně nerozumí. Ale přivedl si na mě posilu a asi po 5 minutách vysvětlování, máchání rukama a ukazování slovíček v překladači se na čišníkově tváři vykouzlil úsměv a začal souhlasně kývat. Sláva! Najím se.
O 15 minut později už jsem viděl jak se ke mě s nadšeným úsměvem řítí s jakýmsi tak 2litrovým lavorem plným polévky s hříbky, jen s hřiby. Ale kde jsou ty nudle? No nic, s tímhle jsem se nespokojil a dalších 15 minut trvalo nové vysvětlování a čekání na druhý lavor! Doufal jsem, že mi přinesou jen nudle do té 2litrové polévky. Chyba. Přinesli mi druhý lavor polévky tentokrát jen s nudlemi. Tak jsem tam tak seděl, před sebou asi 4 litry polévky a baštil jsem to z obou lavorů. No, alespoň jsem pobavil číšníky i kuchaře, který se přišel podívat, který idiot si pro sebe objedná 4 litry polévky..
Večer mi vyhládlo, tak jsem se šel projít po staré čtvrti na jedno orosené. Výběr baru byl jednoduchý, šel jsem za hudbou. Číňané hudbou žijí. Na každém rohu jde slyšet živou hudbu nebo minimálně karaoke bar. Pil jsem tam to nejdražší pivo ever! 75 juanů při tehdejším kurzu dělalo krásných 265 Kč za třetinkového lahváče tibetského ale-lu, který se vedle v obchodě prodával za 40 Kč. Holt, za lepší bar s živou hudbou, se platí.
Moje čínština už dosahovala skoro rodilýho mluvčího, řekl bych, tak jsem byl schopen objednávky na baru a zeptání se na záchod. Místní majitel baru to ocenil a pozval mě ke svému stolu, kde se pilo a zpívalo až do rána. Taky jsem byl svědkem rapbattlu! Byl to rozhodně jeden z top večerů vůbec.
Asi 8 hodin autobusem dál na sever se nachází přírodní rezervace Yading. Kdyby se někdo z vás chystal navštívit tenhle úžasný národní park, tak by se měl připravit na pravý šílený čínský turismus.
Ráno jsem vyrazil autobusem ze Shangri-ly (provincie Yunnan) do Daochengu a pak dál spolujízdou do Shangri-ly(provincie Sečuan). Ne, nespletl jsem se. Uměle změnili názvy měst za účelem zvýšení turismu.
V Shangri-le bylo vyprodané kompletně všechno ubytování a lilo jako z konve. Nakonec jsem byl rád, že mě nechali přespat na gauči u recepce jednoho z hotelů.
Další ráno, další autobus, tentokrát jsem se svezl před bránu parku, kde byl totální chaos a tisíce lidí v řadách na lístky. Před vstupem sice stojí špekulanti, co prodávají lístky o 70 juanů dráž, ale to jsem razantně odmítl a na protest si šel stoupnout do řady. Na celé to šílenství dohlíží policie a maří pokusy o předbíhání.
Ti co koupili lístek u špekulantů záhy zjistí, že jen přeskočili jednu řadu a mohou se postavit do jiné nekonečné řady na kontrolu lístku. Řady tím však nekončí a hned za kontrolou mě čeká další řada na autobus, ve kterém strávím další hodinu. Park je totiž cca 40 km daleko.
Vstával jsem v 6 a teprve v 11:30 byl na místě startu mého dalšího treku!
Mohl jsem si stoupnout do další nekonečné řady na minibus, kterou využilo 99 % čínských turistů, ale to už bylo naštěstí dobrovolné a já tak mohl vyrazit na svou další cestu. Prvních cca 6 až 7 km jsem šel díky minibusům téměř sám.
Došel jsem na místo s nádherným výhledem na Yangmaiyong, téměř šestitisícovku, kde, ale končí i cesta minibusů a tak začalo to pravé šílenství. 6 km dlouhý potok lidí, který se nahoře u trojice nádherných jezer ve výšce asi 4 600 m.n.m. otáčí a jde zpět stejnou cestou.
Řeknete si, že to zajisté musí být pro všechny noční můra, takový dav, ale stačí se rozhlédnout a na chvíli zastavit a zjistíte, že lidé kolem nemají nejmenší představu, co takový trek do hor vlastně obnáší.. nespočet princezen v šatech a na podpatcích se drápou nahoru a už v polovině mají ty krásné boty celé od oslích hoven. Pánové, kteří jdou nahoru v žabkách a mají své palce celé od oslích hoven. Otcové rodin, kteří se táhnou nahoru s igelitkou plnou jídla v jedné ruce a kyslíkovou bombou v ruce druhé. I ti mají samozřejmě své nové bílé tenisky celé od oslích hoven. Vlastně vám po cestě nezbývá nic jiného než šlapat s nimi a užívat si celou tuhle komedii.
Zpáteční, poslední a asi nejhorší řada na autobus zpět. Naprostá bezmoc. Prostě ji musíte vystát, není jiná možnost. Strávil jsem v ní asi hodinu a půl a místy spal na zádech člověku přede mnou nebo se vznášel. Řada byla opravdu hustá.
Na hostel jsem se dostal až v nočních hodinách a okamžitě usnul.
Na druhý den jsem si našel spolujízdu do města Litang (sdílená jízda v Číně funguje tam, kde nejsou pravidelné spoje. V praxi to vypadá tak, že u cesty stojí chlápek, láká lidi do auta a vždy čeká dokud není auto zcela naplněné). Cesta byla klidná, každých 40 km se měnila architektura vesnic. Domy v téhle autonomní tibetské oblasti připomínají středověké kamenné minihrady.
Na jednom odpočívadle jsem měl možnost seznámit se s místními pasáky yaků, které zaskočily mé dlouhé vousy a když jsem ukázal, že jsem zarostlý i na hrudi, šli do kolen. Každý člen rodiny si mé vousy přišel pohladit.. jiný kraj, jiný mrav. Tak budiž. Nejvíc mě, ale překvapil otec rodiny, který po chvilce vytáhl mobil a začal si mě fotit.
Litang je tibestské město ve výšce úctyhodných 4014 m.n.m. s nádherným klášterem obřích rozměrů, ale taky s po celý rok nehostinným počasím. Po třech propršených dnech, kdy déšť neustával i 20 hodin denně jsem opět využil sdílenou jízdu a svezl se do Cheng-du, hlavního města provincie Sečuán. Jedno z nejzajímavějších míst v Cheng-du je Pandí centrum a Leshan. Leshan je město vzdálené 100 kilometrů, u soutoku tří řek, kde byl v 9. století do skály vytesán 77metrový sedící budha, aby dával pozor na obchodní lodě. Po skvělým měsicí má cesta pokračuje směr Thajsko.
Dvakrát se mi podařilo ještě podívat do Číny jako 24- hodinový stopover v Pekingu,kde jsme prošel město a velkou čínskou zeď a zakázané město.
